Multimediální vyprávění, které oživuje krásné vzpomínky generace žen 60+ prostřednictvím všech pěti smyslů.
„Slova jako láska, svoboda, sounáležitost a identita se prolínají všemi příběhy, stejně tak jako vzpomínky na dětství. Nejde jen o to, co jsme v životě dokázali, ale hlavně o to, jací jsme byli a co jsme prožili.“
VZPOMÍNKA JAKO DAR DO BUDOUCNOSTI
Vzpomínky představují komplexní psychický mechanismus, který znovu probouzí naše minulé zážitky a dojmy. Většinou nejsou stoprocentně přesným odrazem reality; často jsou ovlivněny procesem zapomínání a naším aktuálním emočním stavem. Tato jedinečná zkušenost vytváří spojení mezi naší minulostí a přítomností, propojuje nás s osobní historií a kulturní identitou.
Klíčovou roli v utváření vzpomínek hraje asociace smyslů, kde vůně, chutě, doteky, zvuky a vizuální podněty vytvářejí živé obrazy konkrétních okamžiků našeho života. Krásné vzpomínky nejen pozitivně ovlivňují naše mentální zdraví, ale také zvyšují odolnost v náročných situacích a posilují sociální vazby s ostatními.
Obohacují kvalitu našeho života a slouží jako inspirace a cenný dar pro budoucnost. V našich vzpomínkách spočívá síla, která nás propojuje s nejhlubšími emocemi a sny. Jakmile se dotknete svých nejkrásnějších okamžiků, otevřete dveře k síle lásky, radosti a štěstí. Tyto zážitky nejenom oživují naši minulost, ale mohou také podnítit a inspirovat budoucí generace.
BLANKA, 60+
KVĚTA, 60+
OLDŘIŠKA, 60+
ZDENKA, 80+
„Sdílejme své krásné vzpomínky, aby naše pozitivní energie proudila dál a naplňovala srdce těch, kteří nás následují.“
Příběhy projektu „Cesta za vzpomínkami“ jsou neodmyslitelnou součástí webové platformy MEMOÁR, která vyvíjí terapeutické metody pro mapování nejkrásnějších vzpomínek seniorů. Toho dosahuje díky komplexnímu smyslovému vnímání, kde se prolíná kreativita, životní zkušenosti starší generace a umělá inteligence. Metodou Promtografie vytváříme na základě všech vzpomínek nové fotografie, které poskytují aktuální pohled na kořeny daných vzpomínek, jež nebyly zachyceny existujícími fotografiemi. Prostřednictvím multimediální platformy www.memoar.cz chceme motivovat veřejnost k inovativnímu pohledu na své nejkrásnější vzpomínky a přinést do jejich života radost a lásku, jak sami sobě, tak i svému okolí. Celkově se snažíme propojit moderní technologie, umění a životní moudrost seniorů v jedinečný projekt, který přináší radost a pozitivní změny.
OKAMŽIK VOLNOSTI
„Cítila jsem v sobě nekonečnou volnost a obrovskou touhu se rozletět.“
Poslední den roku 1962 byl jasný a mrazivý, a já jej strávila s kamarádkou v českém nejvyšším pohoří Krkonoše. Při běhu na běžkách z Harrachova na Voseckou boudu jsem dorazily dříve, a tak jsme se rozhodly stihnout za světla ještě výstup na horský vrchol Kotel. Dorazily jsem, když slunce začalo pomalu zapadat. Bílý sníh zářil v jeho odlescích a na tmavém nebi se rozsvěcovaly hvězdy. Stály jsme zcela okouzlené na samém vršku a dívaly se do údolí, které zalila paleta mnoha odstínů zelené, modré a šedé barvy. Vrcholky hor vystupovaly z mraků pod námi a vypadaly jako malé ostrůvky v nekonečném moři. Široko daleko nebyl nikdo a tichou a poklidnou krajinu narušoval jen zvuk větru.
„V duchu se mi honila otázka: „Co všechno se skrývá pod těmi mraky? Jaké pohledy a jaká tajemství jsou pod nimi?.“
Nemusím se vydat až do Krkonoš, stačí mi vyjít na Kozákov v Českém ráji. Odtud mohu spatřit i horský vrchol Kotel a pohoří Krkonoše. Navíc nabízí ještě lepší výhled do kraje. Mám to blíž, a také odtamtud pochází moje rodina. Panoramatický výhled z Kozákova mi přináší ten samý intenzivní pocit volnosti jako ten, který jsem zažila v Krkonoších. A proto jsem si vybrala i tento byt. Takový pohled bych neměla, kdybych bydlela v přízemí nebo v jiném domě.
Kozákov, Česká republika (2023)
Zdenka (vpravo) se svými přáteli Květou a Jirkou na staré Labské boudě v Krkonoších, Československo (1962)
„Nastalo hluboké ticho, slyším pouze něžný šepot mořských vln a jemný, hřejivý vánek. Obloha je prozářená hvězdami a uprostřed nich svítí měsíc jako zářivý reflektor v nočním divadle.“
Laguna Sataya Reef, Egypt (2017)
„A teď tady sedím a předávám svoje vzpomínky, protože je důležité je sdílet s ostatními. Chci, aby si všichni uvědomovali, jaké krásy se nacházejí na naší Zemi.“
Liberec, Česká Republika (5/2023)
OKAMŽIK DOTEKU
Svítá a slunce pomalu vychází nad mořskou hladinou Rudého moře. I přes časnou ranní hodinu je již vedle paluby lodě slyšet zpěv a volání delfínů. Rychle popadnu brýle a šnorchl a hurá za nimi. Skočím do moře a prožívám okamžik, na který čekám už hodně dlouho. Můj dlouholetý sen si zaplavat s delfíny v širém moři se začíná naplňovat. Prožívám nepopsatelný okamžik. Ponořím se pod hladinu a začne se mi strachy svírat hrdlo tak, že ani nemohu dýchat, a srdce divoce tluče. Najednou ho vidím, majestátného tvora s ladnými pohyby. Plave těsně vedle mě a já mám neodolatelnou touhu se ho dotknout. A když se jeho hlava dostane do úrovně mé, podívám se na něj. Hledí mi přímo do očí a zvídavě si mě prohlíží. Cítím jako by mě provokativně vyzýval k tomu, abych se ho dotkla. Dostanu odvahu a pohladím ho. Moje ruka pomalu přejíždí hřbet jeho mohutného těla. Duši mi zaplaví neuvěřitelná euforie štěstí. Nepřetržitě mě pozoruje, zatímco já se jemně dotýkám jeho hebké sametové kůže, z níž vyzařuje horké živočišné teplo. Úplně ztrácím povědomí o tom, že jsem v chladné vodě. Ještě chvíli trvá okamžik našich pohledů z očí do očí. Pak se delfín obrátí a s elegantními pohyby se vzdálí do nekonečného moře. Vím, že se už nepotkáme, ale já na toto setkání nikdy nezapomenu.
Laguna Sataya Reef, Egypt (2017)
Varna, Bulharsko (2023)
Během mého potápění v moři jsem zažila nezapomenutelný okamžik. Plavala jsem zcela sama, když ke mně náhle zamířila skupina deseti delfínů. Pohybovali se pomalu a tiše, zatímco mě zvědavě pozorovali. Postupně se ke mně přibližovali, a mé srdce bušilo strachem tak silně, že jsem téměř nemohla dýchat. Když byli skoro na dosah, neočekávaně se od sebe oddělili, vytvořili kolem mě kruh a pokračovali dál. V té chvíli jsem pochopila, že mně nechtějí ublížit, spíše vytvořili prostor na mou ochranu. Zdá se, že první dojem může klamat. Jejich zvědavost místo útoku ukázala, že klíčem k hlubšímu porozumění a překonání předsudků je otevřenost a naslouchání.“
Nevěděla jsem, že jsem se narodila přesně těm rodičům a na přesně tom místě, jak moje duše potřebovala. Neuvědomovala jsem si, že trpím syndromem prvorozeného dítěte a moji rodiče byli pro mě pouze dvě osoby, které se postaraly o vše, co bylo potřeba, ale bez lásky, pozornosti a emocí. Když mi bylo 12 let, celá moje rodina se nechtěně přestěhovala o 300 km na sever, do malého provinčního městečka, kde jsme se ocitli mezi neznámými lidmi. Byla to příležitost plná výzev. Museli jsme se zabydlet, hledat nové kamarádky a kamarády. Čas plynul a z malé holčičky postupně vyrostla dívka. Duchovní prázdnota v naší rodině na mě doléhala stále více. Trpěla jsem, protože jsem necítila podporu a lásku, a plná bolesti jsem často přemýšlela o tom, že nikomu nebudu chybět, pokud na této planetě přestanu existovat. Po prázdninách roku 1971 nám do osmé třídy přibyl Milan, který přešel z jiné třídy naší školy. V té době začaly dívky projevovat zájem o kluky, a zdálo se, že to bylo vzájemné. Netrvalo dlouho, a Milan mi začal dávat najevo, že se mu líbím právě já. Sympatie byly oboustranné, a tak jsme se spolu začali přátelit a scházet.
„S vděčností…“
OKAMŽIK LÁSKY
„Být bohatá pro mě znamená být naplněna Bohem, nepodmíněnou láskou, laskavým a láskyplným, krásným vztahem sama k sobě.“
Najednou jsem měla pocit, že někomu na mě záleží, stále jsme si měli co říct, a vždy jsem se moc těšila na naše další setkání. Jednou mě Milan požádal, zda bychom se mohli setkat někde, kde budeme úplně sami. Jelikož jsem milovala knihy, napadla mě jediná volba – knihovna. Bylo to místo, kde jsem se vždy cítila v bezpečí a byla sama sebou, kde mi nikdo nikdy neublížil a nezranil mou duši, kde mi nic nechybělo a nikoho jsem nepotřebovala. Cítila jsem, že mě čeká něco krásného a neznámého. Celá rozechvělá jsem stála se svou spřízněnou duší mezi regály plnými knih. Milan tiše povídal o nás dvou. Stále jsme se k sobě přibližovali, slova náhle ustala a my jsme se dlouze políbili. Bylo to tak krásné, že na to s velkým dojetím vzpomínám ještě dnes.
„S úctou, vděčností a láskou děkuji rodičům za život, který mi dali, a za vše, co jsem prožila nejen s nimi“
Základní škola Kamenický Šenov, Česká republika (2023)
Knihovna Kamenický Šenov, Česká republika (2023)
„V hospici, kde jsem pracovala jako pečovatelkou v terénu 8 let, byly příběhy hezké, byly tam příběhy i velice smutné. Nemoc se nikomu z nás nevyhýbá, a proto si musíme života opravdu vážit“
„A když rodiče zestárli, řekla jsem si, že se o ně postarám. Nejdříve onemocněl tatínek, o kterého jsme se s maminkou starali skoro 10 let. Pak zůstala maminka. Maminka byla celkem v pořádku. Ale když si uvědomila, že nemá žádnou náplň života, začala odcházet také. Strávily jsme spolu asi 4 měsíce, kdy jsme si hodně povídaly o tom, co prožila. Bohužel maminka zemřela, a já jsem musela rozhodnout, co bude dál. Sehnala jsem si kurz pečovatelky s tím, že budu pokračovat v tom, co jsem začala, a pomáhat lidem. Chtěla jsem se dál rozvíjet, a proto jsem začala navštěvovat kurz chůvy pro děti do sedmi let. Ale přišla chvíle rozhodnout se, co budu dělat. Děti mě lákaly, ale s dětmi musíte dávat, učit je, pomáhat jim poznávat svět, a vlastně jenom dáváte. Péče o staré lidi naopak přináší jejich vzpomínky, zkušenosti, to, čím si prošli, a co bylo smyslem jejich života. Takže volba byla jasná. Pečovatelka, která bude pomáhat starým lidem, ale bude také přijímat informace.“
U dědy Josefa s jeho dcerami a vnoučaty a Zdenky tatínkem (úplně vzadu) před jeho chalupou v Záhoří, Československo (1942)
„Tak tady na těch schodech jsme seděli a škrábali brambory. Už jsem si tu teda dlouho nesedla.“
Zdenka před chalupou dědy Josefa, maminky tatínka, Záhoří, Česká Republika (2023)
Maminka Růžena, Československo (třicátá léta 20. století)
Tatínek František, Československo (třicátá léta 20. století)
Babičky Anna s dcerami Růženou (Zdenky maminka, vlevo), Boženou a synem Josefem, fotografii si bral děda Josef do 1. sv. války, Rakousko-uherská monarchie (1915)
Babička Amalie s vnučkami Evou, Zdenkou a Jarmilou, Jablonec nad Nisou (1947)
OKAMŽIK SOUDRŽNOSTI
„Moje vzpomínky mi zůstanou v paměti navždy. Cítím nostalgii na okamžiky, které se už nikdy nevrátí.“
Je začátek května roku 1975 a já se probouzím do slavnostního a tolik očekávaného dne D. Dnes mám poprvé před naším domem postavenou Májku z mladých břízek, stejně jako všechny svobodné dívky ve vesnici, kterým je již patnáct let. Pentle z krepového papíru jsou připraveny, a tak se hned pustím do jejího zdobení. Tradiční kroj je od večera nachystaný a nažehlený, a s pomocí mé maminky se do něj ustrojím. Vše je hotovo a já se jdu ještě rychle na chvilku podívat na náves, kde stojí hlavní velká Májka. Je vytvořená z vysokého smrku, zbaveného kůry a větví kromě jeho koruny. Přezdívá se jí Král, podle zavěšeného věnce na jeho vrcholu, zhotoveného ze zeleného chvojí, který jsem včera ještě pomáhala krášlit. Průvod krojované mládeže doprovázený živou kapelou, se vydává na cestu po vesnici a postupně zastavuje u všech domů, kde stojí Májka. Dorazí i k nám. Tanečníci vytvoří kruh, vyvádějí mě ven z domu na dvorek a vyzývají mě k tanci. Tančíme polku a valčík. Hudbu, která tehdy hrála, mám stále v živé paměti. Průvod se vrací zpět na náves, a my začínáme tančit dlouhodobě připravovanou verzi tradičního tance Staročeská beseda, která se předává z jedné generace na další.
Hledání nejkrásnější vzpomínky všemi smysly, Liberec, Česká republika (2023)
„Tichý podvečer před oslavou mládí je narušen pouze zvuky kladiva a majzlíku. Chlapci staví svobodným dívkám u domů malé staročeské Májky.“
Vyšívaný závěs po babičce „Láska moje nikdy nezhyne, srdce věrné navždy zůstane.“
Se svým synem
„To, co na delfínech obdivují nejvíce, je láska a svoboda, kterou naplno prožívají.“
Varna, Bulharsko (2023)
„Pod hladinou oceánu delfíni ladně krouží kolem sebe, dotýkají se a vyznávají si lásku.“
„Abych si uchovala symboliku svého životního zážitku, tak jsem se nechala o dva roky později tetovat.“
Zdětín, Česká republika (2023)
„Tu vůni šeříku a lípy, která se nesla po celé návsi, cítím stále ještě teď a vzpomenu si na ty vzácné chvíle z dětství a mládí.“
Náves, Zdětín, Československo (40. léta dvacátého století)
Místo, kde se stavěla Májka, Zdětín, Česká republika (2023)
Náves, odkud vycházel průvod, Zdětín, Česká republika (2023)
Hostinec, kde se zkoušel tanec Staročeská beseda, Náves, Zdětín, Česká republika (2023)
Náves, Zdětín, Česká republika (2023 )
Lípy na návsi, Zdětín, Česká republika (2023)
Oldřiška, Zdětín, Československo, (šedesátá léta 20. století)
Kamarádka Iva a Marta zdobí Majku před Oldřišky domem, Zdětín, Československo, (šedesátá léta 20. století)
Oldřiška před svým domem, kde strávila dětství, Zdětín, Česká republika (2023 )
Oldřišky maminka, Zdětín, Československo (padesátá léta 20. století )
Oldřiška se svými přáteli doma na dvoře, Zdětín, Československo (sedmdesátá léta 20. století)
Oldřiška tančí se svým bratrem Pepou doma na dvoře, Zdětín, Československo (sedmdesátá léta 20. století)
Oldřiška se svými přáteli na návsi, Zdětín, Československo (sedmdesátá léta 20. století)